Jan 10 — čeština Bible svatá

1 Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr.

2 Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.

3 Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je.

4 A jakž ovce své vlastní ven vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho.

5 Ale cizího nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasů cizích.

6 To přísloví pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil.

7 Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí.

8 Všickni, kolikož jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce.

9 Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.

10 Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly.

11 Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.

12 Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce.

13 Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce.

14 Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé.

15 Jakož mne zná Otec, tak i já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.

16 A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.

17 Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal.

18 Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázání vzal jsem od Otce svého.

19 Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči.

20 A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte?

21 Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati?

22 I bylo posvícení v Jeruzalémě, a zima byla.

23 I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově.

24 Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš? Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně.

25 Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně.

26 Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl.

27 Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne.

28 A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.

29 Otec můj, kterýž mi je dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.

30 Já a Otec jedno jsme.

31 Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali.

32 Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne?

33 Odpověděli jemu Židé, řkouce: Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem.

34 Odpověděl jim Ježíš: Však psáno jest v Zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste.

35 Poněvadž ty nazval bohy, k nimžto řeč Boží stala se, a nemůžeť zrušeno býti Písmo,

36 Kterakž tedy o mně, kteréhož posvětil Otec a poslal na svět, vy pravíte, že se rouhám, že jsem řekl: Syn Boží jsem?

37 Nečiním-liť skutků Otce svého, nevěřte mi.

38 Pakliť činím, tedy byste pak mně nevěřili, aspoň skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.

39 Tedy opět hledali ho jíti, ale on vyšel z rukou jejich.

40 I odšel opět za Jordán na to místo, kdež nejprv Jan křtil, a pozůstal tam.

41 I přišli k němu mnozí, a pravili: Jan zajisté žádného divu neučinil, ale všecko, cožkoli mluvil Jan o tomto, pravé bylo.

42 A mnozí tam uvěřili v něho.